Každý rodič při výchově a péči o své děti, dělá to nejlepší, co umí a co sám uznává za vhodné.
A právě v tom je často kámen úrazu.

Vezměme to hezky od začátku.

Všichni jsme již někdy slyšeli spojení „matka příroda“.
Jako každá máma i příroda to myslí dobře a chce pro nás to nejlepší.
Příroda také počítá s tím, že když se narodí dítě, jeho rodiče jsou z hlediska prostředí, kde žijí, úspěšní. V životě byli dost chytří a silní a věci dělali natolik správně, aby přežili a podařilo se jim dosáhnout dostatečné hojnosti a dožít se reprodukčního věku.

Příroda si řekla, že když tyto zkušenosti a strategie pomohly rodičům, měly by z nich čerpat i jejich děti, aby z nich také vyrostli dost silní a chytří jedinci, kteří také dosáhnou hojnosti a reprodukčního věku.
Proto dítě, když se narodí, vnímá rodiče téměř jako „bohy“. Sleduje každý jejich pohyb a učí se od nich, jak přistupovat k životu.

Každý rodič byl také dítětem a právě v období svého dětství získal od svých rodičů základy pro život v podobě vzorců chování, které jsou uloženy v nevědomí. Tyto získané vzorce si každý člověk potvrzuje a rozvíjí od útlého dětství po zbytek života.
Vzorce chování, ovlivňují každý den všechny oblasti našeho života – osobní, rodinný, pracovní a další.
Tyto vzorce mohou být např. strach z nových věcí a aktivit, obava vyjádřit svůj názor, přehnané nároky na sebe sama i na ostatní, popírání vlastních emocí (strach, vztek, zlost, smutek, pocity viny, zklamání), manipulace s ostatními nebo naopak výrazná pasivita anebo třeba poddání se postoji ostatních. Přehnaná důvěřivost nebo naopak nedůvěra v ostatní. Vytváří náš celkový pohled na svět a náš postoj vůči sobě samým (sebeláska, sebedůvěra, sebehodnota) i ostatním.

Téměř každý zná takovéto rodinné škatulkování, kdy babička vnukovi říká „ty jsi takový zahloubaný do sebe a máš své sny… stejně jako tvůj táta“ a vnučce pro změnu „…a ty jsi celá maminka, ta byla taky taková společenská a veselá…“.

Některé vzorce jsou u nás na první pohled výraznější a také proto nás často širší rodina porovnává s některým s rodičů. Každý však dostaneme namíchán jiný „koktejl“ vzorců, návyků a postojů a tím jsou tvořeny pevné základy naší osobnosti, potažmo směřování našeho života.

Když rodič sám v dětství získal vzorec či postoj, že toho za víkend doma musí stihnout co nejvíce a vše musí být naprosto perfektní, vlastně ani neví proč tomu tak je, jen tento vzorec v sobě má silně zakořeněn a tak „naplňuje svůj osud“.
V takové situaci je velmi pravděpodobně i při běžných domácích činnostech často poháněn strachem hraničící s úzkostí, aby se něco nepokazilo a výsledek byl dost dobrý.

Takový rodič se postupně při výchově dítěte dostává stále do stále většího konfliktu se sebou samým. Na jednu stranu chce vést k tomu, aby se podílelo na chodu domácnosti a učilo se do života. Na stranu druhou když vidí dítě, které danou činnost dělá poprvé a tak nějak po svém, přebírá kontrolu jeho chování vzorec „musí to být co nejdříve a hlavně perfektní“, rodič ztrácí trpělivost a na obrátkách nabírá obava potažmo strach z toho, že práce nebude přesně podle stanovených kritérií (které si mj. vnitřně nastavil sám rodič podle předchozích zkušeností).

Lekci podílení se na chodu domácnosti ve vzteku ukončuje některou z frází, které dítě bude v různých variacích slýchat spoustu následujících let: „To bysme tu byli týden..“, „Já na tohle nemám čas“, „Víš co, já to radši udělám“.
Poprvé je dítě pravděpodobně rádo, že jej povinnosti tentokrát minou. Pokud je však dítě vystaveno takovému chování opakovaně, tyto zdánlivě nevinné věty jsou spojovány s emoci, které v danou chvíli zažívá – strach, zmatení, smutek, pocity vinny a podvědomě je začíná chápat „všechno musí být perfektně, já to neumím dost dobře“, „Nebudu se pouštět do nových věcí, když se do toho pustím, tak to zase zkazím“.

Rodič to takhle dělá nějakou dobu a pak v práci slyší od kolegů, jak jejich děti doma se vším pomáhají.
Přijde domů a první co vidí, je bláto na chodbě, poházené boty před botníkem a v kuchyni plný dřez neumytého nádobí.
Opět se v nevědomí probouzí přesvědčení (vzorec)  „vše musí být perfektní“, přidá se k tomu lítost či zklamání, že ostatní děti doma pomáhají.
Přichází vztek. „Proč to naše dítě nepomáhá?!“
Rodič neváhá, volá dítě „na kobereček“, kritiku ohledně chodby, bot a nádobí kombinuje s výčitkou „Tady je bordel jako v tanku! To Maruška od Pepy je o rok mladší než ty a jinak doma pomáhá! Nechápu, že zrovna my máme doma takovýho lempla a budižkničemu.“

Dítě opět prožívá často velmi silné emoce – strach, zmatení, smutek, pocity viny, jedním slovem stres. Dítě tímto celkově „povyšuje“ a s podobnými výčitkami se v něm buduje přesvědčení „Za to můžu já, je to moje chyba“.

Dříve nám tyto životní vzorce chování pomáhaly přežít v divočině. Pomáhaly nám identifikovat, kterých zvířat se máme bát, která máme lovit a za jakých okolností dosáhneme nejlepšího výsledku, abychom měli dost potravy a přežili jsme zimu.

V dnešním době získáváme přebytečné množství vzorců chování a přesvědčení, která jsou nejen zbytečná, ale jsou nám přímo na obtíž. Brzdí nás v rozhledu, v kreativitě, jsme zvyklí, že něco musíme dělat takhle a takhle, ikdyž nevíme proč. Když zvažujeme, že vystoupíme ze zajetých kolejí a uděláme věci jinak, dochází k vnitřnímu boji mezi vědomou a nevědomou částí mysli. Stojí nás to mnoho vnitřní energie. To se často projevuje podrážděnou myslí, pocitem nejistoty a zmatení. V těle dochází fyzickému napětí svalů, únavě a stresu.

Je dobré mít na paměti, že z toho, co dítěti říkáme, že má umět a jak co má dělat, se učí minimum.
Naopak nejvíce si naše dítě bere z toho, jak chováme, jaký postoj zastáváme my sami, když se ocitneme v obvyklých i méně obvyklých situacích a jak přistupujeme k našim životním výzvám.

Jak se zbavit vzorců a přesvědčení, které nám již neslouží?

Rychlým, bezpečným a univerzálním řešením je metoda EFT (EFT terapie), kterou doplňuji technikami Neurolingvistického programvání (NLP, NLP koučink).

Které vzorce chování a která přesvědčení Vám již neslouží a chcete je změnit?

Napište mi a zeptejte se, co se s tím dá dělat.